Čekali. Stále čekali. Čekali by jsme ještě dalších 5 řádků (jestli jsem si myslel, že v nejmenované jídelně poblíž mého bydliště to trvá opravdu dlouho než dostanete jídlo, tady jsem pochopil význam slova "čekat"), takže jsem se raději rozptyloval tím, že jsem skrz okno pozoroval další nekonečné zástupy lidí s obaly Maidních CD na triku. Po zhruba hodině jsme konečně dostali jídlo, které svým objemem rozhodně za hodinové čekání nestálo. Aspoň to tedy tvrdili Jarek s Kubou, já jsem se najedl slušně a po zaplacení jsme směřovali zpět k domovu fotbalové Slávie. Do koncertu zbývala asi půl hodina, takže nebyl čas na nějaké zdržování. Cestou jsem ukořistil výtisk časopisu Šíp, který se "věnoval" Iron Maiden (což znamená, že z Wikipedie opsali jednostránkové shrnutí jejich historie) - kdo ví, kam se ztratil, na stadiónu už jsem ho neměl.
Ale to trochu předbíhám, vraťme se ke vstupu na stadion. Před naším vstupem (to jest vstup č. 3) jsme si vyhlídli volný turniket a vydali se k osobní prohlídce (která byla tak důkladná, že bych v klidu pronesl i atomovou bombu :)). Následovalo čtení čárového kódu na vstupence (Kubův lístek napoprvé neprošel, podruhé bylo vše v pořádku) a běh okolo stánku Eddieho megastoru k vstupu na naši tribunu, kde proběhlo "opáskování" lidí směřujícíh na stání u pódia. Já, jako majitel místa na sezení, jsem žádný pásek nedostal, což nepochopil dvou metrový plešatý sekuriťák, který mě u tribuny čapl za ruku a chtěl vysvětlení. Naštěstí ukázání lístku a teatrální přečtění řádku "TRIBUNA" vše spravilo. Po sednutí si na místo následovaly 2 nemilé zjištění -
1) Salamandra zněla díky špatnému nastavení zvuku naprosto hrozně.
2) Z našeho místa není vidět na zadní část pódia.
Salamandra odehrála asi 35 minut, a potom (což bylo docela vtipné) si začali členové kapely sami balit repráky a své nástoroje, následně je nosit z pódia (nikdo jim nepomohl - dokonce i chudák klávesistka si sama musela sbalit klávesy :D). Po půlhodince ladění přišla na řadu Lauren Harris - a opět všechny přesvědčila, že si Steve měl vzít kondom. Jediná zajímavé věc na jejím vystoupení byl kytarista, který chvíly hrál s kytarou za krkem. K tomu všemu začalo slunko svítit dost otravně přímo do obličeje. V té době jsme se rozhlíželi po okolí, kde je nějaké volné místo s lepším výhledem - rozhodli jsme se pro místa asi 10 kroků od nás o řadu níž. Lauren konečně dovřískala a z pódia se začaly se sundávat plachty zakrývající Powerslave tour kulisy užité pro letošní Somewhere back in time tour. Odbyla osmá hodina a bylo jasné, že do vystoupení zbývají nanejvýš sekundy, byl tedy čas přeskupit se a zabrat výhodnější místa - po Jarkově zřejmě telepatické domluvě s člověkem napravo od námi vybraných míst jsme se tedy přesunuli. Mělo to pouze jednu chybu - Kuba se tam nevešel a tak zůstal na místech s horším výhledem :D.
Poslední test obřích obrazovek po stranách pódia jde se na to. Na zmíněných obrazovkách běží video nastříhané z dřívějších vystoupení, poté video s boji o Anglii a projevem Winstona Churchilla. Je to jasné - Aces High. Velký výbuch a na pódium vbíhají členové kapely doprovázení řevem publika. Po chvilce vyskočí i Bruce, známým skokem překoná repro v přední části pódia a show se rozjela. Průběh koncertu je zbytečné popisovat - songy skvělé, kapela a pódiová show jakbysmet. Po druhé v pořadí Two minutes to midnight Bruce vyzve všechny na stadionu, aby povstali a uctili památku obětí vlakového neštěstí ve Studénce. Mluví o tom, že si je vědom, že spousta lidí z vlaku jela na jejich vystoupení a o tom, jaká je to tragédie. Následují Revelations a The Trooper, dále superhity jako Wasted Years nebo démonické Number of the Beast. Mimochodem, Bruce zpívá naprosto dokonale, nic nešetří a každou výšku vyzpívá jako na CD (spíš mnohem lépe, slyšet ten řev na živo je nepopsatelné). Konečně už se začíná pořádně ztmívat a přichází Can i play with madness?, epické Rime of the ancient mariner (to už je tma a kouřové efekty uprostřed písně skvěle vyniknou), Powerslave (odzpívaný s maskou jestřába na obličeji) a Heaven Can Wait, při kterém na pódium přicházejí vybraní diváci, aby odzpívali chorál uprostřed písně. Atmosféra při dalších kouscích - Run to the Hills a Fear of the Dark je nepopsatelná, kdo neviděl na vlastní oči, nevěří. Přichází poslední písnička před přídavkem, Iron Maiden. Na konci písně se za Nickem objevuje Eddie mumie a z očí mu začnou létat jiskry. Neskutečná atmosféra. Skupina naháže kusy oblečení, trsátka, paličky a další věci do hlediště a odchází do zadu. Zhruba po 2 minutách se za všeobecného řvaní a skandování "Maiden, Maiden" kapela vrací na pódium, Bruce představuje zbylé členy kapely a oznamuje na příští rok nové CD. Je vidět, že je atmosférou opravdu nadšen, hází úsměvy na všechny strany a slibuje, že se s novým albem do Prahy určitě vrátí. Oznamuje počet diváků (35 tisíc) a říká, ať příště každý vezmeme ještě kamaráda, ať je nás 70 tisíc. Začínají přídavky - Moonchild, The Clairvoyant, při kterém na pódium přijde Eddie-Cyborg. Skoro 4 metrový robot začne bojovat s Janickem a publikum je v extázi. Poslední písní večera je Hallowed be thy name, po ní kapela nasedá do černých offroadů a prchá ze stadionu. Rozsvětsují se světla, poskoci uklízí pódium a z repráků zane hrát Always look on the bright side of life. Ze stadioun se začíná hrnout masa lidí.
Pokračování (cesta zpět) někdy příště ...........
Stránky Salamandry
Myspace profil Lauren Harris
Žádné komentáře:
Okomentovat