Začínáme 8. srpna v 6:45 ráno. Po nezbytném několikanásobném překontrolování lístku vycházím z domu s další nezbytností - IRONím tričkem na sobě a směřuji k zastávce MHD Brunál - Seliko. Po cestě se potkávám s Maironem (který zapomněl foťák) a Geronimem (dále budou figurovat už jen pod civilnímy jmény Jarek a Kuba). Na zastávce následuju kontrola jízního
řádu a vyčkávání příjezdu autobusu. Ten se naštěstí nijak dramaticky nezpozdil, takže už si to za chvíli štráduju uličkou mezi lidmi k sedadlům úplně vzadu. Cesta do Ostravy, kde se
spojíme se zbytkem našeho zájezdu (viz. zde), se neskutečně vleče (ať už je to tím, že jsem tak natěšený nebo tím, že témata ke konverzaci došly rychleji než jsem čekal). V tu chvíli
přemýšlím, že když se mi hodinu a půl dlouhá cesta do Ostravy zdá nekonečná, co teprve cesta do Práglu, která měla podle původních výpočtů trvat autobusu asi 5 a půl hodiny.
Naštěstí se před námi objevuje nápis "OSTRAVA - UÁN", takže první část cesty máme zdárně za sebou. Na zastávce potkáváme pár týpků s tričkama Metallicy (že jim není hamba!
:D), takže raději hledáme náš zájezdový autobus. Na parkovišti u supermarketu sotva pár kroků od zástavky narážíme na lidi oděné do triček s Eddiem na prsou. Už na nás (a zbytek
zájezdu) čekali, takže jsme se postavili vedle nich a přemýšleli, kdo z tamějších metalistů se rozhodne udělat si z Kuby svou děvku. Volba padla na poloplešatého pána s čelenkou. Na
dlouhý smích ale není čas, protože je 9 hodin a přijíždí náš zájezďák.
Zatím si můžeme sednout, kam chceme, takže zabíráme stejná místa jako v předchozím autobuse. Po asi 15 minutách cesty nastupuje Aleš - vedoucí zájezdu a každému řekne, kam
si má podle jeho zasedacího pořádku sednout. Kuba a Jarek sedí spolu, já o jednu řadu před nimi sedím prozatím sám (což mi nevydrží moc dlouho, na příští zastávce si ke mě
přisedá nějaký pán). Kuba však opíráním se o sedadlo před sebou toto sedadlo změnil na lehátko, takže přisednuvší si pán mu drtí nohy. Díky jeho rachitické kostře to pro něj může
mít doživotní následky, takže na příští zastávce u motorestu (jméno si nepamatuju) si s ním měním místo. Mezitím po autobusu koluje výtisku časopisu o IRON MAIDEN, takže o zábavu
prozatím není nouze. Aleš nám vysvětluje, kde si máme za jízdy objednat pití, že řidič "Karel" (kdo ví, jak se jmenoval doopravdy) si pak spočítá hnědé podšálky a že brzy pustí DVD s
Maidním koncertem. Tipoval jsem Rock in Rio, puštěn však byl koncert ze Švédska (nebo Finska, nebo Norska - zase si nepamatuju). "Naše" (tedy zadní) část autobusu si společně s
Brucem prozpěvuje známé hity, já zjišťuju, že odhad 5 a půl hodiny byl trochu moc optimistický a že budeme rádi, když to stihneme do 16:00. Po IM si pouštíme koncert Hamerfall,
znatelný úbytek kvality se podepisuje na náladě. Bohudík, Praha je blízko, takže trávím čas sledováním cedulí s postupně se snižující vzdálenosti k centru ČR.
Konečně nastává okamžik vítězství ducha nad dlouhou cestou - Eden stojí před nás (spíše tedy napravo od nás), zajíždíme k vchodu 3 a Aleš nám dává poslední instrukce - "Zapamatujte si, kde stojí autobus bla bla", nikoho to nezajímá, všichni už chtějí být venku a připravit se, taže vystupujeme.
Koukám, že pro dnešek už to stačí, s další částí (tedy pohybem po Praze a samotným koncertem) se přihlásím co nejdřív.
Naše grupa z autobusu (kliknutím zvětšit)
Žádné komentáře:
Okomentovat